Národopisná revue 4/2024

Príspevok sa venuje rozboru folklórnej obraznosti v literárnej teórii Ľudovíta Štúra. Štúr chápal slovanskú poéziu ako zmysel existencie slovanského národa, ktorou mal prispieť k harmonizácii sveta. Akosť tejto literatúry Štúr určoval na základe slovanskej folklórnej tvorby a folklórnu obraznosť považoval za smerodajnú pre slovanských tvorcov. Osobitne rozoberal tróp prírodno-psychologického paralelizmu, ktorý považoval za uskutočnenie definície poézie, za syntézu duchovného významu a prírodného obrazu. Príspevok analyzuje Štúrovu teóriu folklórnej obraznosti a všíma si ideologické rozmery jeho výkladu. Štúr totiž pristupoval k folklóru veľmi selektívne, za prejav slovanského ducha považoval iba tie obsahy a tie trópy, ktoré vedel zosúladiť s vlastnými ideovými východiskami.

Studie charakterizuje zájem Čechů o Tatry do počátku 20. století, a to především na stránkách novin a časopisů, ale také jako součástí masopustních zábav. Zájem je interpretován prostřednictvím témat, stojících v popředí zájmů českých cestovatelů, kteří pak o nich informovali na stránkách českých periodik. Nejrozšířenějším motivem bylo salašnictví, které se objevovalo téměř u všech cestovatelů píšících o Tatrách. Méně frekventovaným byl motiv tatranského horského vůdce, jehož si čeští cestovatelé podrobněji všímali od poslední třetiny 19. století. Důkazem toho, že zájem Čechů o Tatry probíhal i na přelomu 19. a 20. století spíše na jejich haličské (polské) straně, bylo zařazení tématu horského střediska Zakopané a polských Tater jako hlavní titul sokolských šibřinek v roce 1902.

Neodmyslitelnou součást oslav národního svátku 28. října v meziválečném Československu tvořila příležitostná poezie. V rámci svátku, jehož oslavy měly promyšleně národotvorný charakter, představovala nejen oslavný prostředek, ale i jeden ze zdrojů výkladu narativu svátku, který měl také posilovat vztah k samostatnému československému státu. Studie se zaměřuje na zkoumání sváteční poezie v dětských přílohách a rubrikách hlavních prvorepublikových českých deníků. Analýza témat i motivické struktury i stylových a jazykových prostředků směřovala k zodpovězení otázky, jakou roli měla sváteční poezie určená dětem a co jim sdělovala s intencí formovat jejich postoj k vlasti. Metodologicky se studie opírá o východiska mediálních a paměťových studií v interdisciplinárním propojení s literárněvědnými přístupy.

Jihozápadní Morava byla až do poloviny 20. století etnicky pestrá a řada obyvatel tohoto regionu se vyznačovala fluidní etnicitou. Na příkladu příhraniční obce Panenská (Frauendorf, Flandorf) je zpracována studie o procesu etnické sebeidentifikace obyvatel v etnicky smíšené obci na přelomu 19. a 20. století. Cílem je ukázat jak vývoj etnické sebeidentifikace obyvatel obce, ale i to, kdo byli hlavní aktéři, kteří proces sebeidentifikace ovlivňovali, a jaké strategie využívali. Studie se soustředí na rozbor etnické situace na základě analýzy a interpretace archivních materiálů (cenzy, matriky, kroniky, zápisy z jednání zastupitelstva obce, novinové články). Při zpracování tématu byl zohledněn také ekonomický a politický vývoj v obci.

Cieľom štúdie je analyzovať rôzne historické interpretácie stećkov (stredovekých náhrobkov z Bosny a Hercegoviny a okolitých regiónov) a poukázať na ich využitie v konštrukcii národných naratívov a územných nárokov. Štúdia porovnáva národné interpretácie, ktoré stećky prezentujú ako symbol konkrétnych etnických skupín (Bosniakov, Srbov, Chorvátov), s moderným výskumom zdôrazňujúcim ich multikonfesionálny charakter. Osobitná pozornosť sa venuje takzvanému „bogomilskému mýtu“, ktorý stećky spája s heretickou bogomilskou sektou, a jeho úlohe v ideologických diskurzoch od 19. storočia po súčasnosť. Výskum ukazuje, že stećky predstavujú významné kultúrne dedičstvo, ktoré nemožno redukovať na jeden náboženský či etnický príbeh.